Performativní projekt na pomezí zvukové poezie, sound puppetry a objektového divadla. Existují věci, které se můžeme dozvědět jen díky sluchu? Jak se převrátí naše perspektiva, pokud na místo vizuality zvolíme jako výchozí smysl poznání právě sluch? Zvuk jako přirozená součást našich životů získává v inscenaci mytické rozměry objektu, který nelze spatřit jediným pohledem; hluk jako přirozená součást obydlených oblastí, ale i křiku přírody či kosmického prostoru. Myšlenka zvukové loutkařiny (sound puppetry) přerůstá v objektové divadlo, zaměřené na mechaniku věcí, které pro dnešní digitální svět už ztratily smysl a reprezentují pouze melancholickou poetiku minulého. Tvůrčí dvojice Anny Luňákové a Jakuba Štourače pracuje mezioborově, realizuje se v divadle, performanci i pohyblivém obraze. Zkušenosti Luňákové s filozofií a Štourače s grafikou se promítají do jejich přístupu ke zvuku i obrazu jako k fyzickým objektům s narativním potenciálem.