 |
 |
|
|
Václav Votruba, novinář, muzikant a spisovatel o sobě dává vědět celkem často skrze různé projekty. A zajímavé na jeho tvorbě je, že je celkem rozmanitá. A to jak v hudební, tak ve psané formě. Aktuální je deska The Midnight Album od kapely The River Of The Lost Souls, kam si z metalových rozbouřených vod uletěl do art rockových pochmurných vod. A také jsou tu dvě nové knížky a jak jinak: Každá zcela z jiného břehu.
Děje se u vás toho tolik, že ani nevím, kde začít. Nicméně, je tu debutová deska od vaší nové kapely The River Of The Lost Souls, která se zcela vymyká vašim předchozím počinům. Co vás vedlo k tomu, abyste vytvořil čistě rockové album a jaký je rozdíl mezi tvorbou metalových kompozic a těch rockových?
Nejspíš fakt, že ačkoliv celý život hraji metal, vůbec bych o sobě neprohlásil, že jsem čistokrevný metalista. (smích) Samozřejmě… hrát na zkreslené kytary a dělat pořádný rámus má své výhody, leccos se v tom schová, ale neumím si představit, že bych celý život dělal jen to. Ne, rozhodl jsem se pro naprostý opak. Muziku tak nahou, intimní, že bylo třeba řešit každý sebemenší detail. Zároveň muziku, která je mi nejspíš nejbližší – nasáklou starým dobrým rockem, bluesovými klávesami, kytarami a andělským vokálem. Pro nás všechny bylo debutové album celkem slušnou školou. Věřím, že nám otevřela nové muzikantské obzory. Nemluvě o koncertech, kde se při těch brnkačkách kolikrát zapotím víc než u black metalového hlomozu. (smích)
Musím se přiznat, že jsem byl překvapen vysokou jemností kompozic a textů na desce. Ne, že bych jí nevycítil už z projektu After Rain, ale tady jste se podle mě dostal až za hranici své osobnosti…
Už na starých deskách Dark Angels jsem měl vždycky nějakou jemnější, akustickou kompozici. Zároveň After Rain nabídli mnoho intimnějších momentů, ale je fakt, že tohle byla úplně nová zkušenost. Nutno dodat, že bez muzikantů kolem mě, kteří naprosto pochopili mou prvotní vizi, by to nešlo. Každý do té kapely přinesl svou osobnost, zkušenosti… Zároveň si chtěl vyzkoušet něco pro něj doposud nového. Je zajímavé pozorovat třeba kytaristu Kubu Vondrku, který projevil ohromný cit pro bluesovou kytaru. Pláče u toho jak Gary Moore. Neskutečný muzikant!
After Rain je sice metalový projekt, ale ani tady se nebojíte udělat každou desku zcela jinou, přitom si udržíte svou tvář. Je nějaké cílené pojítko mezi alby anebo to dělá jen váš rukopis?
Spíš rukopis. Myslím, že od třetí desky The Sound Of War si sedl, je rozpoznatelný, alespoň doufám. Vnímám to jako výhodu, ačkoliv je samozřejmé, že už se člověk nejspíš nedokáže nijak výrazně posunout. To ale neznamená, že nemůže stavět na tom, co si za ty roky vytvořil. A že každá deska je jiná… je fakt. Novinka, na které pracujeme, bude opět jinde, ačkoliv pořád s tváří After Rain.
Naproti tomu Dark Angels, vaše domovská kapela, se drží ve stejných vodách už několik let. Zde se také podílíte na tvorbě. Nemlátí se vám to? Přeci jen stylově DA nejsou zase tak daleko od After Rain.
Jelikož jsme začali naplno zkoušet s After Rain, mohu prohlásit, že jsou stylově Dark Angels úplně jinde, ač to tak možná na první poslech nevypadá. Zatímco Dark Angels jsou silovou a nijak náročnou muzikou, v After Rain se chvílemi vyznat je divočina i pro samotné muzikanty. Od začátku říkám, že After Rain nemají mantinely. A za tím si stojím. Vůbec se tady netvoří takovým tím klasickým „pop“ stylem – sloka, refrén, sloka, refrén, sólo, dvojitý refrén. Kašleme na pravidla! Samozřejmě kdybychom zjednodušili, zpřehlednili naši tvorbu, byli bychom podstatně přístupnější. Ohlas by byl nejspíš větší, ale to není naším cílem. Kdybych chtěl tvořit hudbu v první řadě pro lidi, a teď nechci, aby to blbě vyznělo, dělám úplně něco jiného.
Pojďme ke knihám. Tvoříte jak beletrii, tak faktografickou literaturu. V současné době se chystá druhý díl Knihy kovu, která mapuje československou metalovou scénu od jejího počátku. Jak se tento projekt ujal a pro koho je zajímavý?
První náklad první knížky se během čtyř měsíců vyprodal a kniha zároveň získala cenu Břitva za tuzemskou rock/metalovou publikace roku 2016. Takže z tohoto hlediska si myslím, že mohu hovořit o úspěšném projektu. Snad mu dvojka, která vyšla 1. prosince, ostudu neudělá. (úsměv) Kniha kovu je nejnáročnější projekt mého života. Několik stovek popsaných stánek, stovky mailů, telefonátů a tak dále, ale věřím, že se podařilo dát dohromady něco, co není na naší hudební scéně úplně běžné. Nemůžu se zavděčit všem, určitě jsou lidé, kterým styl knihy nesedí, ale z reakcí, které se ke mně dostaly, mám radost.
Dále tu máme aktuální knihu Šumavský Děs, což jsou, jak píšete, paměti bájné šumavské bytosti. Co si pod tím má případný čtenář představit?
Šumavský Děs. Má láska. (úsměv) Je to tak, jak jsem napsal – bájná šumavská bytost, která se se mnou spojila, abych sepsal její paměti. Děs má totiž schopnost, a věřte, že nechtěnou, dostat se vždy k nějakému neštěstí. A vzhledem k tomu, že má za sebou už několik staletí života, zažil toho opravdu mnoho. Kniha se věnuje jeho vzpomínkám na Českokrumlovsko, kde řádili upíři, bazilišci, skřeti a podobně. Nyní Děs odpočívá, ale věřím, že až dostane chuť, dáme dohromady další díl, který se nejspíš přesune dál na západ.
Před tím vyšla kniha Na pokaraji. Tam jsme pro změnu v Hollywoodu a pročítáme se celkem chladným příběhem z šedesátých let. Proč jste zabrousil zrovna tam?
Protože miluji staré černobílé thrillery Alfreda Hitchcocka, Romana Polanskiho a dalších. Stejně tak žeru jazz a vůbec mě tak nějak přitahuje tehdejší doba. Chtěl jsem napsat svůj noir příběh, nic víc…
Mají tedy ty knihy nějaký společný jmenovatel?
Mají. Jméno autora. (smích)
Na co se můžeme těšit příští rok?
Je toho hodně. Chystám nový román, dvě faktografické knihy, které už jsou takřka hotové, a trojku Knihy kovu. Z hudebního hlediska dojde tentokrát na After Rain, se kterými už nyní točíme pátou řadovku.
|
|
