Cestovatelská kuchařka díl 12. - Zeleninová omeleta s křupavou slaninou

Zeleninová omeleta s křupavou slaninou

Sedím v prosklené zimní zahradě, kam nádherně pere sluníčko. Kochám se pohledem na zelený ostrov Rangitoto a lesknoucí se centrum Aucklandu. Je další nádherný, zimní den a člověk má pocit, že se ocitl v ráji. Někdy to ale trochu trvá, než si uvědomíme, že tam jsme.

Ne nadarmo se říká: „Všude dobře, doma nejlíp.“ Jenže když jsme doma, máme neustále pocit, že jinde je lépe. Já jsem zastáncem toho názoru, že všude je skvěle, pokud se skvěle cítíme. Každému z nás vyhovuje něco jiného. Někomu je dobře doma na zahradě, někomu je fajn na pláži, někdo je rád v práci. Mě ke štěstí stačí milí a usměvaví lidé, pocit bezpečí a určitého zázemí, dobré jídlo a taky práce, abych si mohla dovolit koupit zdravější potraviny a nejíst rohlíky s marmeládou.

Na Zéland jsem letěla s velkým očekáváním. Letěla jsem změnit svůj život, poznat ráj na zemi. Měla jsem pocit, že se mi splnily všechny sny. Nasedla jsem do letadla a tramtadada Zélande, tady mě máš. Novou restaurační posilu, budoucí kuchařku a blogerku. Snění je krásný a sny se plní, jen chce všechno svůj čas a energii.

Po týdnu aklimatizace jsem se vesele vrhla na hledání práce. Cíl byl jasný. Servírka v nějaké hezké restauraci. Jak jednoduchá věc. Kousek od našeho domku se nacházela ulice Parnell, která je vyhlášená zajímavými kavárničkami, různými restauracemi a malými obchůdky. Vsadila jsem na jistotu a šla rovnou tam. Jaké mě čekalo překvapení, když mi hned v první restauraci, italské, manažer řekl, že mi zavolá. Nadšeně jsem letěla domů a hned běžela koupit botky na plac. Těšila se z toho, že mám práci. Monča mi sice tvrdila, že mám toho obejít víc, ale já si byla jistá, že se mi ozvou, protože mi při loučení řekl česky: „ Těšilo mě“. Jak málo stačí ke štěstí. Ale nikdo se nikdy neozval. Další den jsem se vydala dál. Hned ve vedlejší restauraci si mě rovnou pozvali na zkoušku. U nás jsem nikdy o něčem podobném neslyšela, ale tady je to vcelku běžná věc. Nejdřív si práci vyzkoušíte, a pokud se vám líbí a vy se líbíte jim, podepíšete pracovní smlouvu. Jedná se o maximálně čtyři hodiny práce, která není placená. Obléct jsem si měla tmavě modré kalhoty a černé tričko nebo košili. V rychlosti jsem ještě rozhodila pár životopisů a letěla nakupovat. Nakupování na Zélandu je na kapitolu samu o sobě, takže se tomu nebudu moc věnovat, každopádně jsem sehnala super džíny. Jedny mě vyšly na 5 dolarů, druhé na osm. Charity shop je k nezaplacení. Další důležitou věcí je se před každou zkouškou naučit jejich menu. Gerome se nazývá evropskou restaurací, která ovšem vaří především středozemní kuchyni. V podstatě tureckou. Menu jsem uměla nazpaměť. Přišla jsem včas. Běhala po place, snažila jsem se zapamatovat šílené označení stolů a do toho ještě i to, co nesu. Jídlo vypadalo krásně a měla jsem z celého večera dobrý pocit. Po třech hodinách jsem byla propuštěná domů, aniž bych sousto ochutnala, s tím, že se mi ozve druhý manager, který mě pozval na zkoušku. Hádáte správně. Nikdo se nikdy neozval. Z toho všeho plyne jedno ponaučení.

„Nečekejte, že se Vám na Zélandě někdy někdo ozve.“

Když jsem proběhla celý Parnell a roznesla životopisy všude, kde se mi alespoň trochu líbilo a práce stále nebyla, změnila jsem destinaci. Přímo do centra Aucklandu to bylo pěšky 20 minut. Zaměřila jsem se tedy i na tuto oblast a rozšířila pole působnosti i na kavárny. V první restauraci jsem měla opět štěstí a manager mě pozval na zkoušku. Tou jsem prošla a dostala jsem i kus žvance. Opět středozemní pokrmy, což mi vyhovuje a kuchyni velela sympatická majitelka, zároveň autorka úžasné kuchařky. Děkovala jsem všem, že mám takové štěstí. Ale, zase došlo na ale. Servírkám velel naprostej trotl. Hned první den v práci mě postavil za pultík se třiceti druhy snacků, buchet a zákusků, které v Čechách vůbec nemáme. Chtěl, abych začala objednávat a rovnou i markovat do kasy. Kterou mi za chodu jen tak rychle ukázal. Absolutně jsem nevěděla, která bije. Nic z názvů prodávaných pokrmů jsem neznala a v podstatě jsem neměla ani šanci chytit, co po mě zákazníci vůbec chtěj. Po třech hodinách mi řekl, že pro dnešek to stačilo. S úžasem jsem na něj zírala a nevěděla, co říct. Vzadu v šatně mi oznámil, že neví, zda to nezvládám kvůli jazyku nebo kvůli tomu, že jsem lempl. Pak jsem třikrát musela zopakovat, že se druhý den uvidíme v devět hodin. Pak jsem opustila restauraci a zamáčkla slzu. Sedla jsem si v přístavu na molo a sledovala krásné jachty. Bylo mi těžko u srdce. Takhle jsem si svojí kariéru na Zélandě nepředstavovala. Kiwi angličtina mě naprosto rozbila. Myslela jsem si, že anglicky umím vcelku s přehledem, ale tady jsem byla naprosto v koncích. Nerozuměla jsem jejich akcentu. Gramatika jim také moc neříká. Pokud to jde, všechna slova zkracují nebo jim vymýšlejí nové názvy.

Domů jsem přišla úplně zničená. Jediné, co mě těšilo, bylo vařit pro Monču a Graema. Byla pro mě výzva, vařit masové pokrmy. Nikdy před tím jsem to prakticky moc nezkoušela. Měla jsem radost, že jim chutná, a že tak alespoň trochu mohu oplatit jejich zlatá srdce a pocit zázemí, které mi poskytli. Není nad to mít okolo sebe fajn lidi. Uvědomila jsem si, že pravé přátelství trvá věčně a nezáleží na tom, kde kdo žije a jak často se vidí. Přátelé si jeden druhého nosí ve svém srdci, a když je třeba, přispěchají na pomoc i sdílet radost.

Přátelství nás také obohacuje. Já jsem díky těmto dvěma „masožravcům“ přišla na chuť slanině, lépe řečeno, stala jsem se na ní závislá. Je možné tu koupit různé druhy, za rozdílné ceny. Každopádně neznám nic lepšího k snídani než křupavou slaninu a vaječnou omeletu se zeleninou. Aby slanina byla perfektní, tak ji nejdříve lehce osmahnu na pánvičce, pak ji krásně roztáhnu na plech a dám na 180 °C do trouby. Vyndávám ji teprve, až když se tuk vypeče a krásně zezlátne, zčervená a zhnědne. Nejméně jednou ji při pečení obrátím, aby se mi seshora nepřipálila. Záleží na tom, jakou máte troubu.

Hodně jsem řešila dilema, co se týče vajec. Miluju vajíčka na všechny možné způsoby a k snídani zbožňuji právě slaninu s vaječno-zeleninovou omeletou. Mohla bych vajíčka snídat každý den. Faktem je, že mě zasytí na dlouhou dobu. Když dám do omelety kousek kumary, zelí, petržele, chřestu, fazolek, mrkve, jednoduše zeleninu, kterou mám v ledničce, nepotřebuji se dojídat žádným chlebem a na dopoledne mám o energii postaráno.

Kiwáci zbožňují vaječné snídaně a vejce konzumují prakticky každý den. Nikdo si neláme hlavu s cholesterolem ba naopak mi každý řekl, že vajíčka jsou velmi zdravá. Dala jsem se tedy do hledání na internetu a došla jsem k závěru, že si s radostí můžu užívat svých omelet, vajíček míchaných, na hniličku či sázených. Pozor na vajíčka na tvrdo, trošku obtížněji je trávíme.

Vajíčka obsahují velké množství vitamínů hlavně skupiny B. Dále pak A, E, K, C a D. Dodají nám minerály, fosfor, železo i zinek. Vaječné žloutky obsahují hodně zeaxanthinu a luteinu, antioxidantů, které udržují ve formě váš zrak. Ti z vás, kteří navštěvují posilovnu, jistě dobře ví, že vejce jsou ideální potravinou pro růst svalů. Pomáhají proti vysokému krevnímu tlaku, jelikož obsahují peptidy a jsou vynikajícím zdrojem bílkovin – 1 kus má průměrně 6 gramů bílkovin. Vzhledem k tomu bychom již neměli kombinovat vajíčka s další bílkovinou. Takže oblíbené jídlo všech závodních a školních kuchyní - čočka s vajíčkem - už je pro naše tělo trochu moc. Špatně je trávíme a cítíme se po něm více unavení než vzpružení. Vajíčka jsou také bohatým zdrojem vápníku a síry, která zlepšuje kvalitu vlasů a nehtů. Co si pamatuji, tak jsme pejskům dávali každý den jedno vajíčko a jejich srst se záhy leskla jak vyleštěné zrcadlo.  Možná jste nevěděli, že konzumací vajíček dochází ke zlepšení paměti a taktéž k redukci váhy. Takže hurá na amoletu se zeleninou ze zahrádky a nejlépe domácími vajíčky. Pokud nemáte možnost koupě domácích, vybírejte alespoň ta z volného chovu, můžete si pak být jisti, že jíte zdravě a s rozumem.

Zeleninová omeleta s křupavou slaninou

Ingredience:

o   4       domácí vajíčka

o   1        sladké brambory/nebo normální

o   1        mrkev

o   1        menší cibule

o   5 ks   růžičkové kapusty

o   6       plátků slaniny

o   1 hrst          opražených slunečnicových semínek

o   sůl, pepř, kurkuma či kari koření

o   čerstvá petrželka

Postup:

Nejdříve rychle osmahneme slaninu na pánvičce, kterou dále pečeme v troubě na 180 °C. Na té samé pánvi smažím najemno nakrájené plátky cibule, přidáme čerstvé bylinky, pokud máte, například oregano, citronový tymián, šalvěj… Občas je třeba přidat ještě trochu nějakého tuku na smažení, pokud slanina nepustí dostatek. Mezitím si v misce rozmícháme metličkou vajíčka s trochou soli, pepře a kari koření popřípadě s vaším oblíbeným kořením. Když nám cibulka začíná zlátnout a koření provoní místnost, přihodíme na plátky nakrájené brambory, hezky je rozprostřeme po celé pánvi spolu s půlkami růžičkové kapusty, po chvíli otočíme a přidáme mrkev nastrouhanou na plátky škrabkou na brambory. Necháme zeleninu lehce opéct a zalijeme vajíčky. Stáhneme teplotu plotny, aby se omeleta ze spodu nepřilepila, zatím co z vrchu bude ještě syrová. Asi tak v půlce smažení ji přiklopíme pokličkou a omeleta se začne krásně nafukovat. Stahujeme z plotny, když se vršek omelety lezce zatáhne, to znamená, že bílek už není živý. Servírujeme se slunečnicovými semínky. Co miluji na tomto stylu omelety je to, že nemusím chodit na nákupy, ale pracuji se zeleninou, kterou mám v lednici nebo na zahrádce. Hraju si s chutí a barvami. Člověk si připadá jako food artist, a to je přesně to, co mě baví. Nový Zéland je neskutečně barevný. Pro mě je to duhová země, a to i co se týče zeleniny. Dají se použít fialové brambory, oranžové kumary, zelený řapíkatý celer, červená řepa, kterou tu mají i kříženou s bílou ředkví, říkají ji candy beetroot (bonbónová řepa), ta vypadá v každém jídle úžasně, můžeme přidat různé druhy dýně, či mladé cukety, růžové yams nebo různé barvy mrkví.  Lepší je používat zeleninu, která nepustí moc vody a solím vždy jen vajíčka.  Přejeme vám nejen dobrou chuť, ale i kulinářský, umělecký zážitek.