Cestovatelská kuchařka díl 11. - Paleo fancy burgery z Aucklandu

Paleo fancy burgery z Aucklandu

Z Austrálie se zase přesuneme na Nový Zéland a ještě chvíli se zdržíme u Paleo stravy. Má to všechno jednoduchý důvod. Toto malé, nádherné souostroví je totiž plné krásných, čisťoučkých krav, pasoucích se na zelených loukách, ovcí, divokých koz, jelenů a kanců. Maso tu chutná úplně jinak. Chutná i těm, co ho normálně moc nejedí.

První měsíce na Novém Zélandě jsem strávila v Aucklandu, který jsem si okamžitě zamilovala. Překvapila jsem tím sama sebe, protože si nemyslím, že jsem typ člověka, který by byl spokojený ve velkoměstě, ale tady je všechno jiné. Kamkoliv se podíváte, vidíte kvést strom, procházíte okolo palmy a nemáte to víc než deset minut pěšky do krásného parku, kde si v klidu můžete zacvičit jógu, psát na počítači nebo si číst knížku. Jeden z největších, Domain, se nacházel asi dvacet minut od místa, kde jsem bydlela, takže jsem se v jeho tajných pěšinkách ztrácela vcelku často. Chodila jsem se tam hlavně potěšit do botanické zahrady, kde to krásně voní, a neplatíte žádné vstupné. To je jedna z věcí, které se mi na Zélandu líbí. Botanické zahrady, většina muzeí i galerií je zadarmo. Tak by to mělo být všude, aby se všichni mohli dozvědět něco o historii a kultuře navštěvované země. Další park, který jsem si oblíbila, se nachází asi hodinu chůze od centra. Cornwall park má ty nejnádhernější stromy na světě, co jsem kdy viděla. Člověk se tu může procházet mezi ovcemi i krávami a nakonec vylézt na krásnou vyhlídku, kde máte celý Auckland jako na dlani.

Jednou z velkých nevýhod velkoměsta je doprava. Ze začátku jsem neměla auto a hlavně jsem si vůbec nedokázala představit, jak jezdím na levé straně s autem v automatu, s volantem napravo, po čtyřproudových dálnicích. Městská doprava mi taky dala zabrat, než mi nějaká dobrá duše poradila stáhnout si příslušnou aplikaci, ke kartě, kterou jsem od Monči hned na začátku dostala. Hop kartu je možné získat za deset dolarů a díky ní jezdíte asi o polovinu levněji. Vtipné je, že aby autobus zastavil, musíte mávat. Do autobusu nastupujete pouze předními dveřmi, kde kartu pípnete před řidičem. Při východu z autobusu si musíte zase pípnout. Pokud to neuděláte, vypadá to, že pokračujete dále v jízdě a strhne se vám více peněz. I to se mi párkrát povedlo. Další nevýhodou je, že člověk musí nosit kartu neustále u sebe a kontrolovat si, kolik na ní ještě má. Výhoda je, že si lístek můžete koupit i u řidiče, ale už se nebude jednat o dva dolary, ale třeba šest.

Auckland má přes milion a půl obyvatel a výškové budovy, či něco, co vzdáleně připomíná paneláky, uvidíte pouze v centru. Takže si dokážete představit, jak rozlehlé je to město. Velkoměsto bez metra, bez tramvají, ale jezdí tu vlak, autobusy a každý obyvatel vlastní alespoň jedno auto.

Mě, jakožto cizinci bez práce, nezbývalo než chodit pěšky a nebo si přes aplikaci půjčovat kolo Onzo. Jeho půjčení vyjde na dolar na hodinu a na popojíždění je to to nejlepší, co si můžete přát. Kola jsou rozesetá po celém Aucklandu, takže jen přijdete, načtete kód, zámek se vám automaticky odemkne a můžete jet. V Praze by se měli stydět. Tam vás půjčení podobného kola vyjde stejně jako lístek na metro, což je jednou tolik než v Aucklandu.

Mou nejoblíbenější, pěšky dosažitelnou destinací, se za začátku staly hlavně obchody s potravinami. Denně jsem oběhla pár restaurací s životopisy a pak se zašila do nějakého krámu, kde jsem si v klidu študovala, co tu mají dobrého. Co mě jako první brnklo do očí, byl košík s ovocem pro děti zdarma, další věc, že většina ovoce a zeleniny pochází z Nového Zélandu, to mi bylo hodně sympatické. Méně sympatický už mi přišel fakt, že se tady všechno to krásné ovoce i zelenina pekelně hnojí a chemicky ošetřuje. Z toho důvodu si u nás jablko z Nového Zélandu nechroupnete, neprojde přísnými testy Evropské Unie. Sběrači kiwi by nám asi taky mohli povyprávět o problémech s dýcháním, alergiemi a ekzémy, kterými trpí při práci na sadu. Z osobní zkušenosti to ale nevím, jelikož se zatím těmto místům vyhýbám obloukem.

Když pominu tento, pro mě neradostný fakt, musím s radostí konstatovat, že jsem narazila na další druhy zajímavých potravin, ovoce a zeleniny, které jsem v životě neviděla a neochutnala. Mojí pozornost upoutaly například jamy, pestrobarevné kořenové hlízy, tamarillo neboli česky Rajčenka, japonské česnekové výhonky, červené a zlaté kiwi, listy curry, různé druhy vietnamských zelených trav a hlavně novozélandská pýcha a super Paleo potravina kumara.

Kumaru u nás jistě každý zná pod názvem Sladká brambora neboli Batáta. Správný název je ale Povijnice batátová, která pochází ze Střední Ameriky. Batáty jsou botanicky příbuzné pravým bramborům, zajímavostí je, že Batáty dorazily do Evropy asi o sto let dříve.

Kumary se začaly na Novém Zélandě pěstovat již před tisíce lety Maorskými osadníky. Původně byly dovezeny z Pacifiku, ale až na Severním ostrově Zélandu byly vyšlechtěny k dokonalosti a patří spolu s kiwi ovocem k národní pýše Kiwi obyvatel. V obchodech jsou k dostání po celý rok tři druhy. Nejběžnější je Red kumara, která má krémovou, bílou dužinu. Dalším druhem je Gold kumara, ta je na pohled robustnější a má krásnou zlatavou šlupku. Chuťově je sladší než červená. Asi mezi nejrozšířenější patří Orange kumara, která je nejsladší a i po tepelném zpracování má krásnou oranžovou barvu. Tato sladká brambora je běžně dostupná i u nás v Čechách a cena se většinou pohybuje kolem 40 Kč/ kg. Za což můžeme být vděční, jelikož na Zélandu jsem je nejlevněji v akci koupila za 75 Kč/kg a běžně se pohybují kolem 120 Kč/kg. Trochu nepochopitelné, když si vezmeme, že se zde pěstují podobně jako brambory u nás.

Cena by však neměla být tím, co by nás mělo od zařazení sladkých brambor do našeho jídelníčku odradit. Nové hlízy totiž obsahují 70% vody, 18% škrobu a 6% cukru. Jejich energetická hodnota je asi o polovinu větší než u obyčejných brambor a jsou ceněny kvůli vysokému obsahu železa, vitamínů A, B, C, E i vláknině. Strávníci Paloe stravy je používají hlavně jako plnohodnotnou náhradu brambor a ostatních příloh. Jejich využití v kuchyni nezná mezí. Báječně se dají kombinovat s další kořenovou zeleninou i ovocem.

Nejvíce jsem si oblíbila kumary pečené v troubě s další zeleninou nebo kaši z kumary a pastiňáku. Vařit ale dnes budeme i pro Paleo strávníky, a to zdravou variantu hovězího burgeru s pečenou kumarou.

Fancy burger

Ingredience na karbanátky:

o   500g           mletého hovězího masa

o   1 ks             mrkve

o   1 hrnek       jemně drcených vloček (pohankové, ovesné…)

o   3 ks            japonských česnekových výhonků (lze použít medvědí

česnek nebo jen česnek, česnekovou pažitku, trávu...)

o   1 malá                   cibule

o   sůl, pepř, majoránka na dochucení, olej

Ingredience na burgry:

o   1 polovina    kumary, sladké brambory

o   8 ks            portobello houby (v sezóně bedla, masák, žampion)

o   1 ks             mrkve

o   listy            salátu

o   listy          čerstvého zelí

o   1 svazek      čerstvého koriandru

o   1 větší        cibule

o   hrst            zelených fazolových lusků

o   1 lžíce         kokosového cukru (medu, ale být nemusí)

Postup:

Mleté maso dáme do misky spolu s nastrouhanou mrkví, vločkami, najemno nakrájenou cibulí, česnekovými výhonky a všechno hezky spojíme. Je možné přidat i vajíčko, ale já ho nedávám. Směs chvilku necháme odležet, aby vločky vsákly šťávu z mrkve i masa. Pak smažíme na rozpáleném olivovém oleji spolu s další zeleninou do burgerů. Kumaru nakrájíme na hezké tenčí plátky, aby se rychleji propekly, fazolky lehce posolíme a popepříme přímo při smažení, stejně jako houby, které pečeme až nakonec. Já je studené totiž nemám už tolik ráda. Během smažení karbanátků si připravíme cibuli, bez které si žádný správný burger nedokážu představit. Naučila jsem se ji dělat podle Dáši, kdysi dávno, když jsme spolu v Čechách sdílely jednu kuchyni. Cibuli rozkrojíme na půl a nakrájíme na silnější plátky. Smažíme na rozpáleném oleji, a když začne pomalu zlátnout, zasypeme ji kokosovým cukrem. Cukr lze nahradit i medem. Smažíme dalších několik minut, než nám cibule krásně zezlátne a zesklovatí. Nerada používám cukr při vaření, ale v tomto případě jsem ochotná udělat výjimku. Dále si připravíme hezké větší listy nového zelí, salát nebo polníček, rukolu, cokoliv, co zeleného najdete na zahrádce nebo v lednici.  

Pak už jen stačí burger smontovat dohromady. Záleží na každém z vás, co máte rádi. Já jsem si dala dospod dva listy zelí, pak karbanátek, trochu majonézy a domácího kečupu (ten v kuchyni používám jen výjimečně), dále čerstvý koriandr, smažené zelené fazolky, plátek kumary a nakonec klobouček houby. Tento recept se výborně hodí na venkovní grilovačku, kdy si každý stvoří svůj vlastní burger. Přeji dobrou chuť.