Marie Blabolilová: Po škole jsem měla krizi, že jsem nemohla nic dělat

Nahlédněme hlouběji do děl Marie Blabolilové a jejího života. Výstavu celkem dvě stě jejích děl si budete moci prohlédnout v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Díla patří k zahájené sezoně nesoucí název Pohled ženy, kde bude možné si prohlédnout další umělkyně.

Studovala jste malbu na akademii v Praze, posunula Vás někam dál tato škola?
To bylo takový špatný… člověk tam nějak těch šest let přeflákl. Byli tam  lidi, kteří měli podobné zájmy, a nešlo o špatný kolektiv, jinak to za moc nestálo. Nikdo se nenamáhal člověka pochopit a poradit, šlo pouze o namalování toho, co si přáli oni. Myslím si, že nejlepší je chodit na klasické kreslení, studovat figuru a sledovat výstavy. Po škole jsem měla krizi, že jsem nemohla nic dělat, škola mi malbu znechutila na nějaký čas, proto jsem možná dělala grafiku, než jsem se k malbě vrátila. Nerada na to vzpomínám.

Kdy jste se k malování znovu vrátila?
Strašně pozdě. Občas jsem pár obrázků namalovala, ale trvalo mi, než jsem se tomu začala věnovat znovu naplno.

Má na Vás malování určitý vliv? Například pomáhá Vám se stresem?
Už jsem se ze stresu dostala. Já na tu školu už úplně zapomněla.

Jak intenzivně se malbě věnujete?
Denně a mezitím restauruji. Nejlepší by bylo, kdyby člověk začal od mládí. To jsou roky, kdy toho stihne nejvíce a vydá ze sebe to nejlepší. Ale možná bych byla unavená, kdo ví. Osobně si myslím, že se to nedá dělat nějakých padesát let se stejným nasazením. Maluji dvacet pět let a říkám si, že něco možná změním, ať nemám stále stejný styl.

Děláte si skici, anebo rovnou malujete na plátno?
Skici už dávno nedělám, to už ne. Maluji z hlavy a rovnou na plátno.

Proč se na Vašich obrazech nevyskytují žádné figury?
Nemám vůbec potřebu je dělat. Maluju z hlavy, nechci žádný model. Podle mě není figura v mých dílech vůbec důležitá. Celý život jsem malovala i kreslila figury, ať už rodinu, nebo ve škole, teď jsem je chtěla úplně vypustit.

Kdy se Vám poprvé podařilo své dílo pustit do světa?
My jsme po škole měli štěstí, že nám nechali galerii Mladých, kde jsme vystavovali. Jsem ráda, že jsem si díky tomu zvykla výstavy dělat.“

Co byste poradila?
O malbě se nesmí přemýšlet.  A už vůbec ne nad kritikou. Nepřemýšlet, kdo Vám o tom, co řekne.

 Autor: Eliška Berková