Beseda o životě se schizofrenií od Markéty Dohnalové

Beseda o životě se schizofrenií od Markéty Dohnalové

Skupina z největší části studentů založila v roce 2010 projekt Psychobraní. Jedná se o skupinu z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Organizuje přednášky, besedy, diskuze a podobné akce, při kterých se snaží rozšířit povědomí veřejnosti například o duševních nemocech a všem zájemcům, či studentům sociálně-vědních oborů, poskytnout jinou formu vzdělávání.

 Celkově se zaměřuje na emoce, duševní nemoci, vnímání a nejzajímavější témata z oblasti psychologie. Na přednáškách vystupují lidé z praxe, lidé s osobním vztahem s danou problematikou, spolupracují však, ale i s odborníky, profesory a neziskovými organizacemi. Působí v Brně, Praze, Českých Budějovicích a Olomouci.

Včera v šest hodin se uskutečnila v Klubu Slávie na Jirsíkovce 2 v Českých Budějovicích další beseda o duševní nemoci, tentokrát se jednalo o schizofrenii. Přednášela mladá paní Markéta Dohnalová, které je momentálně 41 let a se schizofrenií bojuje již 19 let.
Paní Markéta nám pověděla o celém jejím průběhu schizofrenie, jak s ní bojovala a dokonce poradila ostatním, u kterých by se projevila. Vyjádřila své pocity přímo skrze její napsané knihy, Homo Psychoticus a Homo Psychoticus II, které napsala pod pseudonymem Michaela Malá s předmluvou MUDr. Františka Koukolíka. Knihy jí vydalo nakladatelství Triton.

Přiblížila nám její první knihu, kde popisuje své dětství, dospívání, třiadvacet hospitalizací v léčebnách a svůj střet s jejím prvním bludem, tedy andělem. Dříve, než jí prokázali paranoidní schizofrenii, bojovala s anorexií. Ztotožňovala se totiž s bytostí, která jí dennodenně navštěvovala, a tím nebyl nikdo jiný, než anděl. Její snaha se ztotožnit s andělskou bytostí, tedy křehkým stvořením a odlehčení své fyzické schránky, která podle ní obklopovala její duši, ji dovedla v pátém ročníku gymnázia až k prvnímu hospitalizování a začala léčbu psychoterapií.

Ve své knize popisuje prvního doktora jako A. S ním se scházela po dobu devíti let. V té době předávala doktoru své deníky, kde popisovala své pocity, ale zároveň se soustředila na politiku. Vytrhávala články z novin, lepila je do deníku a připisovala své poznámky, anebo slova, co jí našeptával anděl. Doktor A sice nikdy nepotvrdil, že její poznámky čte, ale Markéta se domnívala, že její politické názory předává dál a stal se prostředníkem mezi ní a politiky.

Markéta za svůj život vystřídala krátkodobě několik prací, než byla znovu hospitalizována. Popisuje rozdíl mezi vojenskou klinikou, kam se sama přihlásila, protože ji popadla deprese a chtěla od doktorů pomoci, normální psychiatrickou léčebnou, kde jste léčeni pouze prášky a nikdo se o vás jinak nestará a mezi psychiatrickou léčebnou v Praze, která ji podle jejích slov pomohla ze všech nejvíce. Přiblížila nám, jak to na takových zařízení chodí a jaké arogance se od sester můžeme dočkat.

Až doktor B s Markétou udělal pokroky a odhalil tajemství z jejích dětských let, které s sebou nesla až do svých třiadvaceti let. Zneužití v dětství ji poznamenalo a ona se potýkala se strachem z cizích mužů. Sama doktora B popisuje jako člověka, se kterým se cítila v bezpečí a měla s ním nejbližší kontakt. Ve svých pětatřiceti letech se cítila stále jako dítě, jelikož se přes své trauma nedokázala přenést. Místo anděla jí nyní navštěvovaly bludy jejího mladého já. Pětileté poznamenané dítě a patnáctiletá studentka vypadající jako muž. Dokázala, že už své trauma z dětství překonala, dokáže o něm otevřeně bez emocí mluvit a je se sebou nyní spokojená i jako žena, tudíž byla chybně poslána k sexuologovi kvůli nevyhraněné sexuální identitě, ačkoliv své tělo v té době opravdu nenáviděla a sama se domnívala, že je transsexuál. Ukázalo se však, že za vše může trauma z dětství.

Markéta odpovídala po autorském čtení i na otázky přítomných. Sama jsem byla schopna i pár otázek položit.

Jak na vaši nemoc reagovali rodiče?
„Matka mi zakazovala za ní chodit do práce, protože se za mě styděla, jak vypadám. Dlouho to trvalo, než si rodiče uvědomili, že jsem nemocná. Oni to považovali za nějaký truc z mé strany. Mysleli si, že se jim chci třeba pomstít za to, že se rozvedli, když jsem byla malá. Až když jsem byla hospitalizovaná dlouhodobě ten rok a dostala jsem diagnózu paranoidní schizofrenie, tak si pan doktor, který mě ošetřoval, pozval moje rodiče. Dělali jsme takovou rodinnou terapii a on jim vysvětlil, že si to nevymýšlím, že jsem opravdu nemocná. Po propuštění jsem neměla kam jít, tak se rodiče rozhodli, že si mě vezmou domů. Až poté to přijali, smířili se s tím, pomáhali mi a podporovali mě. V současné době žiji devět let v Brně se svým přítelem a s rodiči si myslím, že mám hezký vztah.“

Vyskytuje se vaše nemoc ještě u někoho dalšího v rodině?
„Schizofrenii ne. Můj taťka je alkoholik, který se léčil a je trošičku maniodepresivní. Ale schizofrenie u nás v rodině nebyla, jsem první.“

Kdy poprvé se u vás projevila? Měla jste nějaký spouštěč?
„Když jsem onemocněla mentální anorexií ve čtvrtém ročníku na vysoké škole. Postupně jsem se z ní během dvou let vyhrabala přes bulimii, ale jakmile jsem se vyléčila, začala se mi rozjíždět paranoidní schizofrenie a objevoval se mi anděl. Myslím si, že to bylo tím fyzickým vyčerpáním. Také jsem dost pila na vysoké škole alkohol, takže možná spouštěčem byl alkohol a nízká váha. Nevím přesně, také to mohl být strach ze státnic, diplomové práce.“

V čem vás nejvíce omezovala?
„Byl problém s lidmi z vesnice, kde jsem vyrůstala. Byla jsem v ní za obecního blázna. Ztratila jsem spoustu přátel. Většina mých spolužáků z vysoké školy, když jsem dostala diagnózu paranoidní schizofrenie, tak se semnou přestali bavit. Omezovalo mě to v nějakých sociálních kontaktech. Já jsem najednou neměla lidi, se kterými bych si jen tak mohla popovídat a sejít se. Oni nevěděli, jak to brát, jak se ke mně chovat. Měla jsem prostě nálepku blázna. I když jsem byla nemocná, dostudovala jsem vysokou školu, nedělalo mi problémy se soustředit, v současné době studuji další a žádné kognitivní deficity jsem neměla. Možná mám trochu oslabenou vůli.“

Bylo těžké vyjít s tím na světlo, nebo se vám po vydání knih ulevilo?
„Měla jsem potřebu se s tím vyrovnat. Když už mi bylo dobře a začala jsem žít s přítelem v Brně a vedla jsem normální život, tak jsem si říkala, že to musím nějak ukončit. A nevěděla jsem jak, tak jsem začala psát první knihu a vypisovala jsem se tam ze vzpomínek na dětství, pubertu, studium na vysoké, hospitalizace a všechno jsem to ze sebe potřebovala dostat. To mi strašně pomohlo. Nedokázala jsem o tom mluvit a ani jsem nevěděla jak, takováhle setkání se tentokrát nedělalo. Od té doby, co jsem vydala první knihu, jsem pět let nebyla hospitalizovaná. Bylo pro mě hrozně důležité, že si ji přečetla rodina a blízcí, takže mi dokázali porozumět.“

Co byste poradila lidem, kteří schizofrenií trpí?
„Mně osobně strašně pomohla psychoterapie. Nevěřím na to, že stačí léky. Psychoterapie je strašně důležitá, člověk má možnost si povykládat beze studu a strachu, že vás někdo odsoudí. Opravdu devět let jsem chodila na psychoanalýzu a potom čtyři a půl roku na rogerse. Poradila bych najít si dobrého psychoterapeuta. Nejvíce mi pomohla humanistická, rogersovská. Mám pocit, že za ty čtyři roky jsem udělal větší pokroky, než za devět let na psychoanalytické.“

Jak se chovat ke člověku, co schizofrenií trpí?
„Důležité je naslouchat. Buďte tu pro toho člověka, aby se vám mohl vypovídat. Ale i takové věci, jako vzít člověka ven mezi lidi, kde je mu to příjemné. Zjistěte, kam by rád šel a vezměte ho tam. Například na koncert anebo do kavárny, podle toho, kam bude daný člověk sám chtít zajít.“

Jak k takovým lidem přistupují zdravotníci?
„V neziskovkách už pracují docela často psychiatrické sestry. Ty mají daleko jiný přístup, než sestry v léčebnách. Nejvíc se klade důraz na příběh klienta, nedívá se na něj jako na diagnózu, ale sestry se mu snaží porozumět a opravdu pomoci. Vyslechne se, jak to vzniklo, co se stalo v dětství a pubertě, jaký má vztah s rodiči a tak dále. Psychiatrické sestry mají odlišný přístup než v léčebnách. Tam vám pouze dají najíst, prášky a pak si vás už nevšímají.“

Autor: Eliška Berková