Odyssea: Jsme rádi mezi lidmi

Odyssea: Jsme rádi mezi lidmi

Odyssea před třemi lety otevřela páté desetiletí své existence a stala se tak jednou z nejstarších bigbítových tuzemských kapel. Byla tady v hlubokých dobách komunistu, zažila převrat a divoká devadesátá léta a je tady i dnes. Sice nikdy neútočila na nejvyšší příčky prodejních žebříčku, ale i tak zanechala hlubokou stopu v českému bigbítu. Více o kapele nám řekl její lídr Václav Běhavý.

Jak vzpomínáte na sedmdesátá léta, dobu vašich začátků?

Tak z vlastního pohledu musím říct, že na ty časy vzpomínám jako na své mládí, které jsem s kapelou prožil. My jsme tehdy byli spolu každý den. Pořád jsme něco vymýšleli, skládali jsme, chodili spolu do hospod a na zábavy i do kina. Byla to úžasná doba. Tehdy jsme složili spoustu písniček a postupem doby se to vyšplhalo až na nějakých 250 songů. Vnášeli jsme do nich různé prvky od reggae až po metal, podle toho, co nás bavilo v tu chvíli.

Na ten metal bych se ještě zeptal, protože když ten šel v osmdesátých letech na svůj vrchol, tak vy jste údajně strádali?

Já jsem starší ročník, jsem bluesman a metal měl v krvi spíše druhý kytarista. V tomto ohledu jsem se nemohl a ani nechtěl rozvinout a tak to mohlo tenkrát vyznít tak, že stagnujeme, když nehrajeme metal. I tak si myslím, že máme v naší tvorbě celou řadu tvrdých riffů, právě díky našemu druhému kytaristovi. Je to takové příjemné koření.

Osmdesátá léta byla plná rebelie, spousta kapel byla zakázaná, byli jste i vy zakazování?

Mockrát, už v polovině sedmdesátých  let s kapelou Koule, předchůdcem Odyssey, pak režim trochu povolil.

Vždy jste zpívali česky, neměli jste žádné proti režimové songy. Co vadilo komunistům ve vašem případě?

Sice jsme zpívali v mateřštině písníčky o životě, a ani se nesnažili nějak vystupovat z řady, ale jednoduše jsme byli rocková kapela a chodilo na nás hodně lidí.  Tehdy naše koncerty navštěvovalo až dva tisíce fanoušků a tak jsme se jim dostali do hledáčku. Potom stačilo, aby nějaký opilec třeba rozmlátil flašku na silnici a už byly problémy.

Pak přišla devadesátá léta, která dala spoustě kapel příležitost prorazit, jak se porevoluční doba dotkla vás?

Nás už to nepostihlo, hráli jsme už skoro dvacet let a zrovna se v té době u nás střídali v kapele lidi. Zkrátka jsme už neměli takový drive. Navíc tehdy se na scénu prodraly pražské kapely, ty tam do té doby moc nebyly. V osmdesátých letech Praha prostě nemakala, ale pak se situace otočila, a byly to právě pražské kapely, které převzaly otěže a určovaly rytmus celé scéně, protože měly za sebou média.

Od začátku se prezentujete jako zábavová kapela, ale nemáte jedinou převzatou věc.

Na převzatých jsme se vyučili, ale během sedmdesátých let je u nás vytlačila vlastní tvorba. Už nám pak tolik neříkaly. Jak vidět, nejen koncertní kapely hrají vlastní věci.
Když nás někdo pozve na koncert, tak odehrajeme klasický koncert, ale my jsme rádi mezi lidmi, rádi si pokecáme. Tak je fajn, když můžeme hrát celý večer a o přestávkách si zajít za fanoušky. Je to pro nás příjemnější, než se na podiu tvářit zarputile a nepřístupně a na konci zmizet za plentou.