Cestovatelská kuchařka díl 19. - Datlové kuličky na cestu po Novém Zélandě

Cestovatelská kuchařka díl 19. - Datlové kuličky na cestu po Novém Zélandě

Když člověk konečně vydělá dostatek peněz, je na čase koupit auto a začít objevovat úchvatně zelenou krajinu, do které přiletěl, kulturu diametrálně odlišnou té naší a kuchyni, jež zde údajně neexistuje.

Kupovat auto na Zélandu je jako jít si vybrat kalhoty na trh k Vietnamcům. Musíte vědět, jaké chcete, kam je budete nosit, kolik peněz jste ochotni za ně utratit, jakou mají mít barvu, velikost a pak už nezbývá než si je zkusit. Když vám pasují, usmlouváte cenu. Nebude vás za měsíc tolik štvát, že barva bledne a švy povolují. 

V půli února jsem začala sledovat inzerce na prodej aut na internetu. Je možné využít facebook Sell and Buy a zadat místo, kde se nacházíte. Pak je možné sledovat prodej auta na TradeMe nebo na facebookové skupině Nový Zéland working holiday či Backpacker cars New Zealand. Další možností je zajet na trh s auty – Car fair, který se pořádá v Aucklandu každou neděli na Ellerslie Racecourse, ale vzhledem k tomu, že jsem víkendy pracovala, nebyla šance market navštívit.

První auto, na které jsem se šla podívat, jsem i koupila. Estima Lucida z roku 97 patřila původně německému páru z Berlína. Vzhledem k tomu, že Jeff pracoval v půjčovně aut, měl zadarmo servis a slíbil udělat i nové brzdy. Autům rozumím jako koza hovězímu a jediná má starost byla, jak hraje rádio, zda je na USB a jak je zařízená kuchyňka. Na omrknutí technického stavu vozidla musel jet se mnou kamarád Luboš. Ten tvrdil, že tomu taky moc nerozumí, ale na místě odvedl práci lepší jak automechanik. K tomu jsem auto na kontrolu také ještě dovezla. Za otestování stavu vozidla si na Zélandu účtují až sto dolarů, což mi přijde poměrně dost za deseti minutovou práci. Každopádně je možná lepší utratit sto dolarů, než pak tisíce za opravy. Taky vás to nemusí stát nic, pokud máte v zásobě tureckého ctitele, který prodává auta a jeho dobrým kamarádem je turecký automechanik. Turečtí ctitelé se hodí i na smlouvání, takže nakonec všechna špinavá práce šla mimo mě. Za což jsem neskonale vděčná.

Posledním úkonem, aby vám auto říkalo pane, je zajít s jeho ještě stávajícím majitelem na poštu. V podstatě ho k převedení auta ani nepotřebujete. Původní majitel může odhlásit auto po telefonu či on-line, pokud vlastní zélandský řidičák. My jsme šli na poštu společně. Vyplnili jsme papír s poznávací značkou a údaji o novém majiteli. Hned po tom jsem Jeffovi převedla peníze na účet. Trochu jsem se lekla, protože můj jednorázový limit byl tisíc dolarů. Naštěstí jsem tisícových transakcí mohla udělat několik za sebou, takže peníze měl dřív, než paní za přepážkou vyťukala do počítače veškeré údaje a zkontrolovala mou totožnost. Otázka asi tak 15 minut.

Poslední věcí, kterou jsem před cestou chtěla vyřešit, bylo pojištění. Jelikož jsem si řízením na levé straně nebyla moc jistá, měla jsem v plánu zaplatit si na měsíc pojištění v nejvyšší možné výši. Na Novém Zélandě auto mít pojištěné nemusíte, ale pokud způsobíte nehodu, tak si všechno sami hezky zaplatíte. Jeff mi nabídl převést jejich dosavadní pojistku na moje jméno, ale bylo nám řečeno, že to není možné. Částka, kterou Berlíňané platili, byla něco kolem šestnácti dolarů měsíčně. Když jim ji zrušili, mohla jsem si pojistku nechat udělat já. Nevím, proč, ale na Zélandu pojistky rádi sjednávají po telefonu, takže mi zaměstnankyně pojišťovny Ami půjčila její telefon a vytočila linku, kde mi pojistku zřídí. Po dvacetiminutovém rozhovoru mi byla sdělena částka čtyřicet dolarů měsíčně za nejnižší plnění. Důvod? Expirace mých víz je kratší než jeden rok. Vrátila jsem jí telefon zpátky a omluvila se, že se zkusím poptat ještě jinde.

Pojistku jsem si zřídila ve firmě AA, kterou najdete na každém rohu. Podle stáří a ceny auta mi vypočítali částku na tři druhy pojištění. Nejzákladnější s názvem Third party vyšla kolem patnácti dolarů na měsíc. Tohle pojištění považuji za jakousi samozřejmost, pokud jezdíte autem. Nepokrývá žádný servis, odtah ani opravu vašeho auta, ale pokud zaviníte nehodu, pojišťovna zaplatí částku za opravu nabouraného druhého auta a na vás je uhradit výši stanovené spoluúčasti, podle které se také odvíjí výše pojistné částky. Já zvolila spoluúčast 500 dolarů. Náhoda je blbec. Kamarádovi se tu například povedlo nedobrzdit na dálnici, jelikož se mu šprajcla žabka pod pedálem. Opravu nabouraného auta vyřešila pojišťovna. Oprava jeho auta stála přes čtyři tisíce dolarů.  

Druhá nabídka byla na pojištění Third Party Fire and Theft za 28 dolarů. Pravděpodobnost, že mi auto shoří, jsem vyloučila, a že mi ho někdo ukradne, taky. Zvolila jsem nakonec poslední variantu Comprehensive.  Ta vyšla přes padesát dolarů na měsíc, se spoluúčastí pět set dolarů, krytím všech nabouraných aut včetně mého. V ceně je i odtah vozidla, ubytování v případě potřeby a jednou z největších výhod je i pojištěné přední sklo. Super je, že při sjednání tohoto pojištění nemusíte předkládat žádnou fotografii vozidla. My už máme díky této pojistce čelní sklo opravené. Vzhledem k tomu, jaké jsou cesty na Zélandu, se vcelku divím, že připojištění čelního skla se neplatí jako u nás zvlášť a s fotografií. To, že pojištění auta se vyplatí, se nám osvědčilo i v Aucklandu, kdy nám zloděj rozbil zadní okýnko u auta. Hned ten den přijel technik od AA, okýnko zafixoval, poradil nám, kde parkovat a za deset minut zase odjížděl. Do čtyř dní jsme měli okýnko opravené, auto vyluxované od střepu, vyměněné i prasklé přední sklo a neplatili jsme ani korunu.

Auto mi již říká pane. Pojistku na první měsíc klidných nervů mám vyřešenou. Řidičák platný, mezinárodní také. Stačí jen upravit auto k obrazu milému, vyrobit něco sladkého na cestu, aby bylo co mlsat při řízení a hurá za dobrodružstvím. 

Cestovatelská kuchařka                                                                      

bez lepku, veganské

Datlové kuličky

Ingredience:

o   400g          datlí

o   100g           goji

o   50g             sušených brusinek

o   100g           mandlí

o   50g             slunečnicových semínek

o   30g             lněných semínek

Postup:

1.     Datle, brusinky i goji namočíme den předtím nebo alespoň na několik hodin do vody. Vodu slijeme a můžeme použít například na směs do palačinek nebo jako sirup. Záleží, jak kvalitní sušené ovoce používáte. Ovoce umixujeme na kaši, popřípadě použijeme trochu vody, aby se lépe mixovalo.

2.    Datle a semínka rozmixujeme.

3.    Obě směsi smícháme dohromady. Můžeme přidat kakao nebo jiné sušené ovoce či ořechy popřípadě ochutit kávou. Kuličky by neměly být moc měkké, pokud jsou, můžete je trochu vysušit v troubě. Každou vytvarovanou kuličku obalíme ve strouhaném kokosu. Přejeme příjemné mlsání.