Nevelká osada Holašovice leží v půvabné krajině jižních Čech nedaleko Českých Budějovic v Šumavském podhůří na jihovýchodních svazích Blanského lesa klesajícího do Českobudějovické rybniční pánve. Geograficky tato pohoří přísluší k České vysočině, vyplňující část reliéfu České republiky, která je součástí rozsáhlé západoevropské platformy vzniklé hercynským vrásněním v prahorách, na rozdíl od mladého třetihorního pohoří Karpat, jež svými výběžky okrajově zasahuje na východě Moravy na naše území.

Pokud chceme charakterizovat současný obraz, památkové hodnoty a autenticitu Holašovic, je třeba podniknout kratší exkurz objasňující historické souvislosti jejich vzniku, architektonického i urbanistického vývoje a připomenout nejdůležitější vnější vlivy působící při procesu formování stavební podoby a struktury tohoto sídla. Hned zpočátku je nutno předeslat, že území dnešní České republiky bylo již od pravěku díky své poloze specifickým teritoriem, kde se různé etnické skupiny a kultury nejen střídaly a procházely, ale většinou také střetávaly, ovlivňovaly a mísily. Přesvědčivým a podnes patrným důkazem tohoto faktu je také vesnická architektura, uchovávající ve svých reziduálních projevech pradávné, mnohdy ještě pravěké stavební tradice. Představíme-li si na mapě Evropy rozložení základních stavebních technik (roubená, hrázděná, hliněná, kamenná, zděná), kryjících se zpravidla s oblastmi hlavních evropských kultur, zjistíme, že jejich hranice protínají nebo alespoň částečně zasahují teritorium Čech a Moravy a vytvářejí zde překryvy a styčná pásma.

Jižní část Čech, včetně oblasti v okolí Holašovic, byla řídce osídlena již od neolitu. S příchodem Slovanů v 6. století se zdejší osídlení pozvolna rozšiřuje, avšak vzhledem k nepříliš vhodným podmínkám pro zemědělské využití (relativně značná nadmořská výška převážně nad 400 m n.m., rozlehlé močály a mokřiny) zůstává toto území po období formování a stabilizace českého státu až do 12. století hlubokým hraničním hvozdem souvisleji obydleným pouze kolem význačných obchodních cest a několika správních center. Teprve století 13. a 14. přináší svými hospodářskými reformami, intenzivnějším zakládáním měst, fundační činností klášterů a zejména mohutnou vlnou středověké vnitřní a posléze vnější, německé kolonizace radikálnější změny projevující se též postupným vyplněním a kultivací jihočeského prostoru. Výraznou proměnu prodělala jihočeská krajina ještě koncem 15. a obzvláště v 16. století v souvislosti s podnikatelskou rybnikářskou činností význačného šlechtického rodu Rožmberků.

Plodem středověké vnitřní kolonizace okrajových a méně úrodných částí Čech je také osada Holašovice, která vznikla patrně v průběhu 1. poloviny 13. století, i když první zmínka o ní se objevuje až v roce 1292 v listině krále Václava II., který Holašovice spolu s několika dalšími vesnicemi daroval cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě, v jehož majetku zůstávají až do roku 1848. Jedná se o typický kolonizační útvar založený na pravidelném půdorysu, s hloubkově orientovanými usedlostmi směřujícími štítovým průčelím do mimořádně rozlehlé návsi, jejíž rozměry 210x70 m předčí mnohá náměstí středověkých měst.

Pro zodpovězení otázky míry autenticity sídelního souboru Holašovic bude pro přesnost i přehlednost vhodné oddělit popis geneze urbanistické struktury osady a vlastní architektury včetně její výtvarné výzdoby.

Bez nadsázky můžeme říci, že půdorysné schéma a parcelace jednotlivých usedlostí představuje unikátní a téměř čistý příklad velkorysé středověké lokace z období vnitřní české kolonizační vlny první poloviny 13. století, který shodou příznivých okolností unikl pozdějším zásahům, degradujícím nezaměnitelné typické původní schéma historického jádra. Sídelní vývoj vesnice, jak jej můžeme sledovat v archivních pramenech, vykazuje nevídanou stabilitu – počet 17 usedlostí zde zůstává zachován od založení prakticky až podnes. Nárůst popisných čísel v 18. a počátkem 20. století je způsoben očíslováním již dříve existujících výměnků a výstavbou několika nevelkých obecních domků, které však byly později zlikvidovány. Obec zůstala ušetřena pro mnohé vesnice tak charakteristického zahušťování plochy návsi, proluk a dalších volných ploch shluky drobných usedlostí sociálně slabších obyvatel v období demografické konjunktury od konce 18. do počátku 20. století. K určitému rozšíření zástavby dochází až v průběhu 20. století, ale těch několik stavení či rodinných domků i zemědělský areál jsou situovány naštěstí na severovýchodním a jižním okraji vesnice, mimo kompaktní středověký útvar. Rozsáhlý prostor návsi zaznamenal jen nepatrné a dá se říci pozitivní proměny – v 19. století zde byla do dnešní podoby přestavěna starší kovárna, na severní straně vznikla roku 1755 barokní kaple sv. Jana Nepomuckého a před ní roku 1935 kamenný kříž. Všechny tyto stavby tady mají ze stavebně historického hlediska své opodstatněné místo a jednoznačně patří k inventáři a koloritu klasické jihočeské vesnice. Celá náves je ze všech stran obklopena čtyřmi frontami štítových průčelí pravidelně pravoúhle orientovaných usedlostí, což prozrazuje promyšlenou organizaci a přípravu založení pro předem určený počet osadníků. Rovněž rozsah parcel jednotlivých usedlostí se od středověku nezměnil a jejich vývoj se odehrával na tomto konstantně vymezeném pozemku. Jedná se o typický dispoziční model s charakteristickým racionálním rozmístěním objektů podřízených zemědělskému provozu podél tří stran parcely. Také tato forma trojstranného dvora, tvořená obytným domem s navazujícími chlévy, paralelně umístěnou sýpkou a vzadu uzavřená příčně položenou stodolou, zůstala u převažujícího počtu holašovických usedlostí v zásadě zachována, samozřejmě doplněná dalšími hospodářskými stavbami vzniklými v souvislosti s rozšiřováním a modernizací zemědělské výroby. Za souvislou hradbou stodol pokračují pásy zahrad a sadů ukončené kamennými zídkami. Původní lánová plužina navazující na parcely usedlostí se vzhledem k poválečné kolektivizaci našeho zemědělství téměř nezachovala. Část pozemků navíc byla a dosud je využívána jako pastviny, neboť poměrně značná nadmořská výška blížící se 500 m n.m. a klimatické podmínky vytvářejí předpoklady pro chov dobytka. Je tedy nutno zopakovat, že Holašovice jsou z urbanistického pohledu zcela ojediněle autenticky zachovalým a mimořádně hodnotným celkem, dokumentujícím podobu středověkého kolonizačního vesnického sídla střední Evropy.

Architektonický obraz Holašovic je poněkud pestřejší a stavební podoba jednotlivých usedlostí je výsledkem složitějšího postupného vývoje. Z mapových podkladů tzv. stabilního katastru z r. 1827 lze vyčíst, že všechny usedlosti v obci, kromě dřevěných stodol, byly již tehdy z kamenného zdiva. Nejedná se o projev nedávné náhlé proměny, ale jde o důsledek historicky odlišného sídelního a stavebního vývoje celé této oblasti jižních Čech ovlivněného působením různých kultur a tradic, kde již od středověku převažují ve vesnickém prostředí zděné stavby, zatímco ve většině ostatních regionů převládá až do počátku 19. století zástavba roubená. Holašovice tedy vždy byly a dodnes jsou vesnicí zděnou. Také základní trojdílná osnova obytného domu v pořadí světnice – síň – komora nebo chlév má svůj původ ve středověku. Přestože při postupných přestavbách a úpravách interiérů dochází k dělení místností a vzniku nových obytných a skladových prostor je staré původní půdorysné a konstrukční schéma stále zachováváno až do 20. století. Analogický přístup, tedy respektování původních tradičních, konzervativním vesnickým prostředím přijatých historických stavebních technologií či obdobně motivovanou a houževnatě udržovanou setrvačnost v užívání vžitých postupů a materiálů, lze snadno vysledovat i v architektonickém výraze, kompozici, proporcích nebo dekorativních formách několika málo holašovických novostaveb konce 19. a počátku 20. století (ale samozřejmě i starších). Z typologického a formálního hlediska jsou i tyto stavby plně autentické.

Ekonomický rozkvět české vesnice 19. století vyvolaný hospodářskými a politickými reformami i dalšími podněty předznamenal nebývalou stavební konjunkturu a přestavbu dosud převážně roubených venkovských usedlostí. V téměř úplně zděných Holašovicích se tato stavební vlna projevila poněkud později, zhruba v letech 1840-1885 přestavbou dosud dřevěných stodol, nutností rozšířit stáje o nové překrásně zaklenuté prostory a obecněji pociťovanou potřebou reprezentace bohatnoucího a emancipujícího se selského stavu. Právě tento posledně jmenovaný popud byl rozhodujícím impulsem procesu, který zasáhl většinu jihočeských vesnických sídel (ale nejen jich) a vyústil ve vznik jedinečného fenoménu tzv. selského baroka, který nemá v Evropě obdoby. U jeho zrodu stáli mimořádně nadaní místní zedničtí mistři poučení a seznámení teoreticky i prakticky s městskou i šlechtickou architekturou, kteří tvůrčím způsobem přebírali výrazové prostředky slohového tvarosloví od renesance po klasicismus a obohacené o lidovou ornamentiku je neopakovatelným způsobem uplatňovali při dekorativní výtvarné výzdobě a pojednání štítových průčelí, bran a dalších vizuálně exponovaných částí staveb. Výsledkem těchto změn byl zcela nový ojedinělý architektonický obraz většiny jihočeských vesnických sídel i krajiny, vtiskující jim zvláštní podmanivé kouzlo a atmosféru. Holašovice jsou nejreprezentativnějším a nejzachovalejším příkladem této pozoruhodně vyspělé tradiční lidové stavební tvorby a jejich současná podoba dokumentuje, bez rušivých momentů vzhled typické jihočeské obce z doby kolem poloviny 19. století s výrazným geniem loci.

Smyslem tohoto materiálu nemá být stavebně historické hodnocení jednotlivých usedlostí Holašovic, přesto se pokusme alespoň percentuálně vyjádřit přibližné stáří a památkové hodnoty stavebního fondu chráněného historického jádra vesnice. Nejstaršími objekty jsou dva pozdně středověké špýchary, ale nelze vyloučit ani další budoucí zajímavá zjištění. Asi 40 % zástavby je možno zařadit před rok 1827, obdobně 40 % do let 1828-1871, 15 % vzniklo v letech 1871-1820 a zbytek 5 % je novodobého původu. Většina stavebních zásahů z oněch 5 % se koncentruje do posledních třiceti let. Sledovaly nutnou modernizaci budov a nedošlo při nich v žádném případě k likvidaci památkové podstaty příslušných objektů. Výjimkou je dům čp. 35, ležící naštěstí na okraji obce. Zachovalost a autenticitu prostředí Holašovic přesvědčivě dokazuje téměř 90% podíl památkově hodnotných objektů zjištěných a vyhodnocených stavebně historickým průzkumem.

Převážná většina usedlostí obce slouží k trvalému bydlení, pouze dvě jsou využity k rekreaci. Bývalý hostinec slouží i nadále svému účelu, v obydlí kováře je dnes umístěn obchod a v kovárně hasičská zbrojnice. V jednom ze statků by měla být v souvislosti s perspektivou očekávaného nárůstu turistického ruchu vybudována menší ubytovací a stravovací kapacita a informační kancelář. Z hlediska památkové péče je tato struktura využití příznivá. Záměrem není vytvořit a konzervovat vylidněný mrtvý areál v němž bude rekonstruováno prostředí vesnice 19. věku. K tomu jsou určena speciální muzea v přírodě. Cílem, k němuž směřuje snaha památkových institucí, orgánů státní správy i místní samosprávy, jejichž spolupráce funguje na velmi dobré úrovni, je zachování Holašovic jako normální živé vesnice s převahou trvale obydlených usedlostí. Proto byly například stranou historického chráněného jádra vybrány po pečlivém zvážení pozemky k nové výstavbě, aby mohla být zachována kontinuita osídlení. Průběžně jsou také řešeny v součinnosti s občany žádosti o stavební úpravy interiérů usedlostí, týkající se zejména zřizování a adaptací sociálních zařízení, kuchyní a rozšiřování obytných prostor, které by splňovaly jejich představy o moderním bydlení a zároveň byly ve shodě s požadavky památkářů. Nezbytným předpokladem preventivní péče je pořádání setkání s občany Holašovic, na nichž se jim dostává základních informací o jejich právech a povinnostech vyplývajících z památkové legislativy, o možnostech získávání státních dotací na údržbu a obnovu památek, o otázkách stavební činnosti na památkově chráněném území apod. Samozřejmostí je bezplatně poskytovaná průběžná odborná pomoc, poradenská činnost a konzultace při řešení nejrůznějších problémů. Důkazem pozitivního vztahu občanů Holašovic ke své obci z poslední doby je nejen kvalitnější a soustavnější péče o stavebně technický stav svých usedlostí, ale také aktivní účast na mimořádně úspěšných a početně navštívených Selských slavnostech v červenci tohoto roku, doprovázených bohatým a kvalitním kulturním programem a velkým jarmarkem s řadou lidových a uměleckých výrobců a prodejců na návsi. Nepochybně je to jedna z cest, jak smysluplně využívat a popularizovat tuto ojedinělou lokalitu.

Smyslem ochrany Holašovic je zachování jejich památkových hodnot budoucím generacím jako ukázku zaniklého života, řemeslných schopností a výtvarného citu našich předků v rámci živého sídelního útvaru. Platné právní normy vytvářejí dostatečné nástroje pro zajištění těchto úkolů.