 |
 |
|
|
Změna je život. Život je hledání cest, po kterých je možné jít. Občas je třeba nasednout do letadla a odletět. Odletět přes půl světa, aby ta změna byla razantní.
Jet se podívat na Nový Zéland bylo mým snem téměř sedm let. Možná znáte ten pocit, že chcete něco udělat, že chcete do ciziny na zkušenou, protože vnitřně tušíte, že vás to někam posune, ale pořád máte něco důležitějšího na práci. Když pak stojíte před rozhodnutím to zkusit, máte strach. Strach ze zklamání, z prohry.
Moje volba byla jednoduchá. Co se má stát, se stane a spokojená budu tak jako tak. Dostat víza na Nový Zéland není již pár let žádná sranda. Kvóta pro Českou republiku činí tisíc dvě stě míst ročně. Věkový limit máme 35 let. Měla jsem předposlední šanci to zkusit. Každopádně jsem věděla, že pokud je nedostanu, svět se pro mě nehroutí. Už jsem nechtěla zažít stejné drama jako před dvěma roky, kdy jsem zkoušela dostat víza do Kanady. Byla jsem zamilovaná a pro lásku bych udělala vše, ale někdy nejde změnit to, co se změnit nemá.
Tentokrát jsem na celou věc šla jinak. Na onen osudný večer jsem si nechala pustit nejlepší wifi. Poprosila anglicky mluvící kamarádku, aby seděla vedle mě, popíjela se mnou víno a pomohla, kdybych zmatkovala. Odpovědi na otázky jsem měla připravené, takže už jsem je jen opisovala, ale každá stránka se načítala minimálně čtvrt hodiny, takže když jsem se po 45 minutách dostala k placení, byla jsem hodně překvapená. V roce 2017 se kvóta naplnila až za hodinu. Normálně je plná tak kolem deseti minut. Když došlo na placení, vykulila jsem na Evu oči s tím, že to vypadá, že poletím na Zéland. Byla jsem asi trochu v šoku a někde jsem blbě opsala kartu. Platba byla zamítnuta a na obrazovce se objevilo, zkuste zaplatit za 20 minut. „To je konečná,“ prolítlo mi hlavou. Naštěstí byl se mnou na drátě Graeme, který mi poskytl jeho zélandskou kreditku, a platba prošla.
Seděla jsem v kuchyni, koulela očima a zaháněla slzy štěstí, které se mi do nich draly. Nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že mám víza na Nový Zéland, že se mi začíná plnit můj sen. Ti z vás, kteří prošli touto šílenou bitvou, ví, o čem mluvím. Postupně jsem si začínala uvědomovat, co mě čeká. Opustit práci, kterou mám ráda. Vydělat peníze, abych mohla platit byt po dobu, co budu pryč. Říct to rodičům, kteří nebudou skákat do stropu, že jejich jediná dcera míří pryč přes půl světa. Ve finále místo toho, abych skákala radostí do stropu, zírala jsem na sebe do zrcadla a přemýšlela, jestli mám vůbec radost.
Nakonec jsem všechno zvládla. Neobešlo se to bez shakespearovského dramatu ani doma ani v práci, ale jakožto pisálek si říkám, že jedno velké, krásné drama je celý můj život a bez něj by mě to nebavilo. V hlavě jsem si utvářela plán, co všechno budu na Zélandu dělat. Rozhodla jsem se, že chci pokračovat v Cestovatelské kuchařce. Zkusím dopsat první díl, a dál sbírat novozélandské recepty na díl číslo 2. Řekla jsem si, že se naučím tančit salsu, budu cvičit jógu, najdu si keramika, od kterého se něco přiučím, a budu pracovat v restauraci, abych získala více zkušeností s vařením. Procestuji celý Zéland. Vydělám peníze na výlet do Austrálie, Cookovy ostrovy, Šalamounovy ostrovy a na Sumatru. Není krásné snít?
Realita, naštěstí jen ze začátku, byla trochu drsnější, než jsem si vysnila. Na Zéland jsem přiletěla dva dny před svými 34 narozeninami. Monička, kamarádka z dětství, a její anglický přítel Greame, na mě čekali na letišti. Odvezli si mě domů, dostala jsem snídani, pokoj a instrukce nespat. Oba dva si vzali volné dopoledne, aby mě mohli vyzvednout s uvítací cedulí. Byla jsem jim nesmírně vděčná. Je úžasné, mít hned ze začátku nějaké zázemí, než se člověk rozkouká. Ve všem svém neštěstí, mám štěstí na úžasné lidi okolo sebe.
Nakonec jsem se rozkoukávala přes tři měsíce. Naši další dva spolubydlící byli Angličané, což bylo fajn, protože kiwi angličtina se, hlavně výslovností, velmi liší od toho, co jsme se učili ve škole. Nehledě na to, že používají spoustu slangových výrazů a s gramatikou si také moc hlavu nelámou. Bylo fajn slyšet spisovnou britskou angličtinu, protože za dveřmi našeho domu, už jsem byla úplně ztracená.
První týden jsem si dala na aklimatizaci. Zmapovala okolí, s čímž mi Monička s Greamem hodně pomohli. Nejvíc času jsem ze začátku trávila v obchodě. Všechno bylo jiné. Musím říct, že marketing mají na Zélandě perfektní. Nikdy předtím jsem neviděla hezčí design jogurtů nebo pivních etiket. Auckland je také plný indických a čínských krámků. Jeden takový jsme měli kousek od našeho domku. Nechci ani pomyslet, kolik času jsem v něm strávila. Když mě tam Monča poprvé vzala, strávily jsme tam minimálně hodinu. Byla jsem nadšená. Až budu chtít uvařit indonéské jídlo, mám tu všechny ingredience. To samé na sushi, čínu i vietnamskou kuchyni.
Pro mě však začala jiná éra vaření. Nikdy jsem moc netíhla k pokrmům z masa a v podstatě jsem nikdy neměla ani velké ambice z něho něco vařit. Ale změna je život. Teď mě tak napadá, že zrovna včera jsem na přání připravovala medium rare steak, a vzhledem k ovacím, mám pocit, že se povedl. Nejspíš jsem musela odjet na Zéland, abych se naučila připravovat maso.
Došlo k tomu tak, že jsem začala vařit pro Monču a Graema, kteří se stravují dle paleo diety. To znamená žádné obiloviny, mléčné výrobky, cukry, sladkosti a luštěniny. Strava se skládá převážně z tepelně upraveného masa, čerstvé nebo tepelně upravené zeleniny a ovoce. Nejsem v tomto ohledu moc velký odborník, jelikož konzumace masa dvakrát až třikrát denně je pro mě něco jako dívat se na horor, ale proti gustu žádný dišputát. Ti dva to naštěstí mají nastavený vcelku rozumně, a to tak, že během týdne dodržují paleo a o víkendu něžně hřeší.
Co jsem si opravdu zamilovala. Byly víkendové snídaně od Graema. Slaninu, avokádo, vajíčka a toust předčily jeho úžasné banánové palačinky s ovocem a kokosovým jogurtem. Je vidět, že Graeme, jako správný fyzioterapeut, se umí postarat nejen o lidské tělo, ale i duši.
Já jsem se díky paleo stravě naučila používat hlavně tapiokovou mouku, která je v této dietě povolená. Tapioka je škorb získávaný z oddenku manioku, který připomíná brambory či batáty. Patří k bezlepkovým potravinám a je možné jím nahradit pšeničnou mouku. Nedoporučuji však použít samotný tapiokový škrob, jelikož těsto po upečení připomíná žvýkačku, a na to my v Čechách nejsme úplně zvyklí. Já ho při pečení většinou mixuji s rýžovou, amarantovou nebo kukuřičnou moukou. Hodně často ho používám na zahušťování omáček a rovněž na pečení zeleninových placiček. Je možné jím nahradit i bílek. Používám ho i při obalování masa, ryb, zeleniny či sýrů. Je chuťově velmi jemný a méně výrazný a jeho úžasnou vlastností je, že skvěle zvětšuje svůj objem při pečení. Konečně mám pocit, že nepeču udusanou hlínu. Tapioková mouka se také skvěle hodí na přípravu palačinek, což Graeme dobře ví, a používá ji i na svoje banánové.
Paleo strava není jen úžasnou dietou, díky které se budete cítit perfektně, ale i zajímavým životním stylem. Hlavně, pokud máte rádi maso. Vzhledem k tomu, že já preferuji spíš nejíst maso vůbec nebo jen velmi málo, poprosila jsem kamarádku, blogerku, milovnici jídla a paleo strávníka, aby příští článek připravila ona. Teď už ale žhavte pánvičky a překvapte své milované zdravou a chutnou snídaní.
Napsala: Alena Voglová
Foto: Alena Voglová a Graeme Lawson
https://www.facebook.com/cestovatelskakucharka.cz/
https://fundamentalphysio.co.nz/
Cestovatelská kuchařka
Paleo palačinky dle Graema
20 min 3-5 porcí
Ingredience:
Postup:
Postup je velice jednoduchý. V misce rozmačkejte banány na kaši. Přidejte zbytek ingrediencí a metličkou vymíchejte palačinkové těsto. Pánev rozpalte a pečte na mírném ohni třeba na přepuštěném másle.
Graeme nám připravoval palačinky hlavně k snídani a podával je s jahodami, malinami, kokosovým jogurtem a navrch nasypal nadrobno nasekané mandle.
Jelikož těsto není samo o sobě nijak sladké, je možné je použít i na slano. Enjoy.
|
|
