Jihočeský kalendář akcí - kultura, koncerty, zábava, sport, ubytování

Jih Noviny

JIHOČESKÝKALENDÁŘAKCÍ

Cestovatelská kuchařka díl 18. - Recept z Tindru – argentinské Empanadas

07.10.2018

 

Recept z Tindru – argentinské Empanadas

Cestovat sám skýtá jednu velkou výhodu. Seznámíte se rychleji a jednodušeji s více lidmi. Jakožto žena působíte dojmem, že je třeba o vás pečovat. Můžete si dělat, co chcete, měnit svá rozhodnutí z minuty na minutu a plně si užívat dobrodružství, které se vám tím naskytují. Ano tipujete správně, dnešní díl nebude o vaření. 

Nerada bych kopírovala deník Bridget Jonesové, každopádně podobných scénářů, stejně jako asi každá svobodná žena po třicítce, mám tak na pět dílů. Nejvíc šílený a zábavný mi přijde ten poslední s názvem: Jak jsem objevila Tinder. 

Život bývá občas velmi ironický. K Tindru, seznamce, která původně sloužila jako seznamka na jednu noc, jsem se dostala přes mého bývalého partnera, momentálně bych řekla, mého mladšího brášku. Máme spolu hezký sourozenecký vztah a neustále se navštěvujeme. Pozvala jsem ho tenkrát na večeři, protože nerada vařím jen sama pro sebe. Po hodině jsem svého rozhodnutí litovala. Měla jsem chuť ho vyhodit dveřmi a telefon, do kterého celou dobu čučel, oknem. Pak mi ale pověděl o Tindru a fajn holčině z Prahy, kterou tam díky tomu potkal. Ironicky jsem jen povytáhla koutek, na seznamky nevěřím.

Celý život se pohybuji mezi spoustou lidí. Jako žurnalista jsem chodila na koncerty, výstavy, různé společenské akce, a nikdy jsem neměla nouzi o opačné pohlaví. Nouze byla spíš o dlouhodobější partnerské vztahy. Nikdy jsem si s tím hlavu nelámala, ale postupem času jsem si na všechno připadala dost sama a chyběla mi opora. Při jednom deštivém, pochmurném a osamoceném večeru jsem si nainstalovala Tinder.  

V Čechách jsem šla všeho všudy jen na dvě rande. S tím prvním klučinou jsme si padli do oka, ale byli jsme spolu jen tři měsíce. Moc fajn kluk. Stejnej punkáč a cestovatel jako já.  Byla jsem naprosto nadšená. Po pár společných víkendech jsem ale zjistila, že nejenom trpí mindráky, se kterými by se ještě dalo pracovat, ale ke všemu je prapodivně spořivej a útlocitnej, což jsem nemohla vystát. Když jsme se málem v autě nabourali kvůli tomu, že nesvítil, protože světla žerou benzín a nikde ve světě taky nesvítí, jen jsem povytáhla obočí. Když jsem ho ale vzala na charitativní koncert, který se pořádal na podporu kamarádčiny nemocné holčičky, a on nepřispěl ani korunou, bylo mi zle.  Druhé rande bylo jako sen. Pan Úžasňák sestoupil z nebe na zem. Všechno znělo jako pohádka i to, že letí na Zéland, a jak jinak než v den mých narozenin. Pohádky ale existují jen v říši pohádek. Dva měsíce jsem se nechala oním panem Úžasným lhářem tahat za nos. Dostala jsem další „krásnou“ životní lekci na téma charakter člověka. Pomalu jsem začala odpočítávat dny, kdy se letadlo odlepí od mojí rodné země. Brala jsem svůj odlet na Zéland jako vysvobození ze začarovaného kruhu. Tinder jsem jednou pro vždy smazala.  

Jednou pro vždy znamenalo asi na měsíc. Na Zélandu jsem sice měla Monču, Graehema a Pepču, kamaráda z Kaplice, ale každý z nich měl svůj rozjetý život a já je nechtěla nijak otravovat. Kiwi angličtina byla šílenost a já toužila se rychle zlepšit…a došlo zase na Tinder. 

V hlavě jsem to měla ale zcela jinak nastavené. Hledám příležitost mluvit anglicky, hledám zábavu, hledám společníka na výlety. Nehledám vztah, nehledám podporu, nehledám pana Úžasného, protože Tinder není to správné místo, kde bych ho mohla potkat. 

Fungovalo to. Hned další víkend mě vzal na výlet Francouz, kapitán katamaránu. Vcelku fešák, s angličtinou s roztomilým francouzským přízvukem. Den jsme si perfektně užili, přesně tohle jsem potřebovala. Během týdne jsem si zlepšovala angličtinu psaním. Průměrně jsem tak nějak udržovala konverzaci se čtyřmi chlapci. Vcelku rychle jsem se učila. Další rande jsem měla s Argentýncem, který se na něj nedostavil. Dostal druhou šanci a já v něm našla kámoše na blbnutí v Aucklandu. Jeho špatná angličtina ladila s mojí špatnou španělštinou a vcelku jsme se hodně nasmáli. Občas taky ne. Když mě po bujarém silvestru přijel navštívit brzy ráno a já ho nechala zaparkovat na parkovišti před domem bez lístečku. V poledne jsme zjistili, že tam dodávka, ve které bydlel, není. Konečně jsem si pořádně přeložila ceduli, kde sice stálo, že parkoviště  je pro rezidenty našeho domu, ale je nutné mít příslušnou kartičkou. Skvělá komedie. Nebyla jsem schopná paní v telefonu porozumět natolik, aby mi řekla, kde dodávka je. Ona mi to vlastně ani nemohla sdělit, když nevěděl poznávací značku. Všechny doklady zůstali uvnitř. Ještě ke všemu ta dodávka ani nebyla jeho. Měl ji dočasně půjčenou od kamaráda, než ji z Austrálie prodá. Do toho já musela jet do práce a nemohla jsem s ním jet na policii. Nakonec ho to stálo tři sta dolarů, taxi a piva pro kámoše, co mu auto pomohl dostat zpět. Chtěla jsem mu dát půlku částky, protože to byla i moje chyba, ale byl gentleman, nevzal si ji. Viděli jsme se pak už jen jednou, protože odjel trhat kiwi do Tepuke. 

Nejvtipnější rande bylo asi s Kiwákem. Otcem dvou dětí, který mě pozval na burger. Ještě před schůzkou se mě ptal, zda mi nevadí, že je menší než já. Nevadilo, dokud jsem ho neviděla. Fotky, co dal na Tinder, neodpovídaly realitě. Komedie. Kluk o hlavu menší než já, kulaťoučkej, ale hodnej a pozornej, jen ta kiwáčtina. Katastrofa. Z celého rozhovoru jsem rozuměla asi tak dvacet procent. Vzal mě na vyhlídku na centrum Aucklandu, kterou jsem si zamilovala, ale nemůžu říct, že jsem se s ním cítila v tmavém přístavu úplně v pohodě. Cestou domu mi vyprávěl něco o jeho bývalé ženě a moc se chtěl se mnou ještě vidět. 

Dalším úletem byl Ital Eni. Vcelku jsem se s ním skamarádila, přišel mi milý, velmi pozorný a šarmantní. Vzal mě na celý den na výlet, kdy půjčil auto, uvařil nám oběd a koupil víno. Bylo to super, jen jsem si chvílemi říkala, z jaké planety sem spadl. Nikoho tu neznal, anglicky pořádně neuměl a i mně špatně rozuměl. Výslovnost se učil podle telefonu a neustále se mě snažil opravovat. I přesto, že jsem ho měla vždycky po hodině dost, jsem s ním trávila vcelku hodně času. Eni neměl práci a nijak do ní ani nechvátal. Měl tedy volno i přes týden, stejně jako já. Byl akční a mě bavilo s někým objevovat Auckland a jeho okolí.  Brala jsem ho jako kamaráda, i když po výletě do Mount Maunganui jsem myslela, že ho asi zabiju. Neustále mě provokoval, štípal, cvrnkal do mě. Strašný, jako malej kluk. Shodli jsme se s Pepčou na tom, že je to mimozemšťan. Po výletě do Eden parku, kdy mě vytočil natolik, že jsem na něj začala křičet, už jsem ho nechtěla vidět. Eni se ale ještě ukázal. Přišel k nám do restaurace na pivo s obtloustlou Asiatkou. 

Zvláštní setkání, nesetkání jsem prožila s Brazilcem, díky kterému jsem se stala veganem. Hodně mi pomohl, co se týkalo psychické podpory v době, kdy jsem nemohla dostat práci. Sblížili jsme se po telefonu natolik, že jsme vypisovali i do čtyř do rána. Neměli jsme šanci jeden druhého potkat, protože žil tři sta kilometrů od Aucklandu. Myslím, že jsem se v tu chvíli zamilovala do telefonu. Naštěstí jsme se oba brzy probrali a začali žít zase reálný život. Když pak přišla příležitost se vidět, bylo to velmi divné setkání.  Každopádně mi tenhle člověk moc pomohl, a kdyby nebyl fanatický vegan, tak bych s ním ráda zůstala v kontaktu, ale co se dá dělat, nosím kožené sandále. 

První měsíce na Zélandu jsem si opravdu užívala na plné pecky. Po tom, co opadl stres, že nemůžu sehnat práci, vše jelo jako po másle. Monička vždycky trpěla hrůzou, aby se mi něco nestalo, ale já neměla nikdy pocit nějakého ohrožení, jen jednou. 

Na scéně se objevil další Argentinec. Zaujalo mě, že je šéfkuchař a hodně cestuje. Čas našeho prvního setkání, ale neustále posouval, až mě vyzvedl někdy kolem desáté hodiny večer. Což pro mě mělo být znamení, že s ním nemám nikam jezdit. Nebylo a dobrovolně jsem se nechala odvézt do úplně jiné části Aucklandu. Neměla jsem strach, ani když mě táhnul tmavým parčíkem k vodopádu, kde jsme pak spolu zdolali lahev vína, kterou cestou koupil. Vše bylo fajn a super. Rozebírali jsme vaření. Měla jsem konečně radost, jak už zase hezky mluvím anglicky. To ale do doby, než mi oznámil, že nemůže řídit, protože pil. Jestli ale souhlasím, tak půjdeme k nim do domku, mrkneme na jeho zahrádku, a že mě třeba za dvě hodiny odveze. Měla jsem si nechat zavolat Uber a jet domu, ale já ne, hrnula jsem se podívat na zahrádku. Ta byla opravdu nádherná, plná krásných stromů a super velká terasa, kde mě se skleničkou vína usadil. Když jsem ji odmítla, začal ji pít sám. Bylo mi jasný, že ten mě neodveze. Rychle jsem zjistila, jak daleko odsud bydlí Pepča. Byl 15 minut chůze, paráda, takže kdyby něco, tak přespím u něj. Bylo už něco málo po jedné hodině a já začínala být strašně unavená. Chtělo se mi spát a tlačila jsem na něj, ať mě odveze. Vzala bych si Uber sama, ale neměla jsem vhodnou kartu na zaplacení a ani nainstalovanou aplikaci v telefonu. Navrhl mi, ať tam přespím. Kývla jsem, že ano, protože jsem byla strašně unavená, ale pod podmínkou, že budu spát sama. Odsouhlasil. Odvedl mě k němu do pokoje a odešel. Pár minut, co jsem zhasla, vrzly dveře a už se ke mně tlačil pod peřinu. Vystřelila jsem jako raketa. Rychle čapla svojí tašku a běžela ven. Domovní dveře byly zavřené. Klíč naštěstí ležel na stole. Když jsem odemykala, vyřítil se z pokoje a nechápal, co blbnu. Řekla jsem mu, že mě měl nechat na pokoji, a že odcházím.  Běžel za mnou ven a nevěřícně kroutil hlavou. Já asi prostě miluju nebezpečí. Vydala jsem se na cestu k Pepovi. Poslala jsem mu zprávu na messenger, ale samozřejmě, že měl vypnutou wifi. Číslo na mobil jsem nemohla najít. Koukla jsem se na mapy, jak daleko to mám domu. Ukázalo mi to dvě hodiny pěšky, a tak jsem šla. Nechtěla jsem Pepu v noci burcovat, protože brzy ráno vstává do práce a ještě den předtím naboural auto, tak jsem neměla chuť mu přidělávat další starosti.  Dvě hodiny mi přišly jako pohoda.  

Byla by to pohoda, kdybych nebyla po deseti hodinách v práci, kdyby nebyly dvě hodiny ráno a kdybych nešla přes celý Auckland. Naštěstí je centrum tohoto velkoměsta bezpečným místem, teda nikdy jsem neměla ani jiný pocit. Ke konci cesty už jsem myslela, že nedojdu. Žabky mě tlačily, začalo pršet a hlavou se mi honila spousta věcí. Jedna z nich byla ta, že čím starší, tím blbější. Hraní už bylo dost, tohle je varování. Druhý den jsem zrušila Tinder jednou pro vždy. 

Do třetice všeho dobrého. Ani nevím proč, ale zase jsem si ho nainstalovala. Asi mě ta moje malá dobrodružství nepřestávala bavit. Důrazně jsem si ale řekla, že do auta už napoprvé s nikým nesednu. 

A samozřejmě, že jsem sedla. Tentokrát s Čechem. Kamarádů z rodné země jsem v Aucklandu moc neměla. Dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Nějak podvědomě jsem se jim vyhýbala. Hlavně chlapům. Ani nevím, jak se stalo, že jsem šla s Jirkou ven. Nejspíš mě zaujal nápad jet na moje oblíbené místo na západ slunce.  Bylo sushi, víno, plastové skleničky a spousta legrace. Pak přišel další výlet, další návštěva a spousta zábavy. A jak to dopadlo? Doufejme, že jako v pohádce…a žili spolu šťastně až do smrti. 

Cestovatelská kuchařka                                                                      

 

Špenátové empanadas z Argentýni

 

90 minut 4 porce

 

Ingredience těsto:

 

o   350 g             hladké mouky

 

o   150 g              másla

 

o   1 lžička          soli

 

o   3 lžičky         vinného bílého octa

 

o   1 ks                vejce

 

o   120 ml                        vody ( dle potřeby méně, či více)

 

Ingredience špenátová náplň:

 

o   300 g             listového špenátu (větší balení)

 

o   1 ks                 cibule

 

o   1 hrst             listů řapíkatého celeru

 

o   1 hrst             česnekové trávy nebo medvědího česneku

 

o   4 stroužky     česneku

 

o   1 vajíčko

 

o   sůl, pepř, olej na smažení

 

Postup:

 

  1. Nejdřív si připravíme těsto. Nerada používám hladkou mouku, ale u tradičního pokrmu jsem si nedovolila experimentovat. Hladkou mouku prosejeme do mísy a přidáme sůl a pokrájené, vychlazené máslo, které dobře zapracujeme do mouky. Pomalu přiléváme vody a vypracujeme hladké těsto. To dáme na hodinu odpočinout do lednice.
  2. Mezi tím si připravíme špenát. Já na špenát používám, vše zelené, co doma nebo na zahradě mám. Nebojte se použít lístky brokolice, květáku, mangoldu, řepy, jetele, kozí nohy, kopřivy, jitrocele a dalších bylinek či plevele, který vám roste na zahrádce. Tentokrát jsem za barákem v lese natrefila na česnekovou trávu. Z Moravy znám medvědí česnek, který volně najdete růst ve vlhkém a stinném lese. Poznáte ho jednoduše podle úžasné česnekové vůně, stejně jako jsem teď já rozpoznala česnekovou trávu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Špenát i trávu a celerové listy pokrájíme na menší kousky. V hrnci začneme smažit cibuli a dva stroužky česneku pokrájený na malé plátky. Po chvíli přidáme zeleň. Podlijeme trochou vody a dusíme do změknutí. Ke konci přidáme jedno vajíčko, být ale nemusí, doladíme rozmačkaným česnekem, solí a pepřem. Můžeme přidat zelené bylinky dle chuti. Ti z vás, kteří mají rádi sýr, mohou do směsi přidat i sýr.
  3. Vyndáme těsto z ledničky a tence vyválíme. Pokud máte doma formičku na pirožky, můžete použít tu. Já si vzala větší hrnek, který jsem položila na těsto a rovnou nožem jsem vyřezávala kolečka. Doprostřed dáme tak lžíci špenátové směsi. Záleží, jak velká kolečka máme. Směs by neměla při balení nikde téct. Kolečko přehneme a konec hezky zaděláme. Každý si jistě přijdete na svůj originální způsob zavření.
  4. Na závěr potřete empanadas rozmixovaným vajíčkem, aby se hezky leskly, ale opět to není důležité. Pečeme v troubě při 190 °C dozlatova, což je přibližně 20 minut. 

 

Chutnají úžasně jak teplé, tak i studené. Podávat je můžete ještě se špenátem navíc nebo zakysanou smetanou. V Argentýně se většinou empanadas připravují naplněné směsí hovězího masa, fazolí, chilli a kukuřice. Dělají se i sladké varianty plněné marmeládou nebo dulce leche, což je zkaramelizované kondenzované mléko. Já jsem zvolila špenátovou variantu z jednoho prostého důvodu, byl v ledničce. Přejeme dobrou chuť.

FACEBOOK CESTOVATELSKÉ KUCHAŘKY

 

 

 

 

 

 

 

 

      Jihočeský kalendář akcí

      Generální partner

O nás